Znáte to, jak se vám 20 let po škole ozve spolužák, kterého jste od maturity neviděli? Většinou z toho vyleze snaha vnutit vám a vaší rodině přes šest kolen životní pojištění, prodat vám Herbalife (tvl, existuje to vůbec, nebo to žije už jen v paměti boomerů?) nebo zajistit výhodnou investici do norského kožedělného průmyslu. Tohle léto to ale budou spolužáci, kteří budou v transu blábolit cosi o nezapomenutelné akci (to se po litru Aviváže ještě uvidí), o tom, že se máte přidat do kultu a shánět další ovečky, které zatím žijí ve sladké nevědomosti, a že M U S Í T E šířit link na registraci na Celogymplový sraz. A pokud nepřepošlete pozvánku řetězovým mailem minimálně 30 lidem, zjistíte 7. září, že jste nejšedivější/nejplešatější/nejoplácanější/nejzvrásněnější z celé třídy a že všichni spolužáci mají rychlejší auto, větší dům a mladší ženu. Nebo muže. A nebo prostě budete mít do konce života strašnou smůlu a nebo se prostě nestane nic. Ale třeba se o akci nedozví a tím pádem nepřijde ten kamoš, co mu už 15 let vracíte knížku, holka, co si u vás zapomněla podprsenku, kluk, co vám slíbil prohlídku sbírky motýlů nebo učitel, co vám zabavil krabičku cigaret s tím, že jí vrátí na konci školního roku. A to by byla škoda. (A ne, je to celé smyšlené, navíc knížku jsme vrátil, podprsenky mi vyházela manželka, motýle jsem nikdy neměl a zabavili nám jointa, ne cigarety). Zavolejte, napište, pozvěte spolužáky, učitele, všechny, na které máte kontakt a vzpomínky. Víckrát se to opakovat nebude 😉